Syn se narodil v listopadu 2015. Když mu byly asi 3 týdny, objevily se první pupínky v obličeji, postupovaly níže přes hrudník, na končetiny… Bylo to o víkendu. Vyděsilo nás to, a proto jsme jeli raději hned na pohotovost. Lékařka nám předepsala Excipial na promazávání... Ekzém se ale zhoršoval a dost svědil. Šli jsme k pediatrovi i na kožní, diagnóza zněla atopický ekzém, předepsány kortikoidy (tehdy jsem je ještě nedala) a promazávací, velmi mastný krém!

Protože jsem v té době kojila, nasadila jsem přísnou dietu.

Vypustila jsem veškeré mléčné výrobky, lepek a všechny alergeny… Stav byl ale i přesto po měsíci horší… Celý následující měsíc jsem spolupracovala s Ing. Věrou Zíkovou (je autorkou komplexního postupu pro péči o malé děti postižené atopickým ekzémem, který je založen na dočasné úpravě stravy a důsledné kosmetické péči o pokožku), která mi dietu potvrdila + mazala jsem dle ní hlavně zinkovou mastí a genciánou (fialkou).

Stav se pořád jen a jen zhoršoval.

Syn začal mokvat pod krkem, pod pažemi, pod lokty… Začala mu mokvat hlava – i v zadní části.  Záda, ruce i nohy měl rudé. Pořád se jen škrábal. Byla jsem v koncích, psychika na bodu mrazu, byl neklidný, stále plakal. Hrůza a děs. Doma jsem nic nestíhala, i obyčejná cesta na záchod byla oříšek – bála jsem se, aby se nerozškrábal do krve… Mám i dceru, která v té době chodila do první třídy a ještě teď, když si na to období vzpomenu, je mi nanic… Syn spal stažený v šátku, pořád ho musel někdo hlídat, aby se neškrábal, v rodině vládla špatná nálada… 

Uvědomila jsem si, že problém bude jinde a takto dál pokračovat nemůžu.

Každý mi radil něco jiného a já za „dobré rady“ utratila spoustu peněz. Hlavu jsem měla jako balon, bála jsem se cokoliv sníst, nevěděla jsem, jaký lék nebo mastičku dřív koupit…Hledala jsem dnem i nocí, jak synovi a potažmo i nám všem pomoci, trpěla opravdu celá rodina. Kdo nezažil, nepochopí… Jela jsem i do Fakultní nemocnice v Olomouci přímo na kožní ambulanci pro dětské kožní nemoci. „Doktorka“ se podívala na mokvajícího syna ode dveří a okamžitě psala jedny kortikoidy na obličej, jiné na tělo…

V ordinaci jsme byli asi 5 minut.

Její věta „Vaše dieta nic nespraví“ mi ještě teď zní v uších. Na nic se neptala, nic nechtěla vědět. Kortikoidy opravdu zabraly okamžitě – asi 3 dny byl syn dobrý. Ale jakmile jsem udělala pauzu, zhoršení bylo katastrofální, za noc se vzbudil asi 1000x, navíc s úplně mokrým obličejem, který ho šíleně svědil. Stírala jsem ho kapesníčky a mazala genciánou. Za týden jsme šli na kontrolu – vynadali mi, že jsem mazání přerušila a dostala jsem další recepty na silnější kortikoidy. Kontrola již stanovena nebyla, měla jsem se ozvat, až masti dojdou…

Zažádala jsem o okamžitou návštěvu alergologie.

Kožní testy potvrdily velmi silnou alergii zejména na mléko a vejce. Chtěla jsem, aby synovi udělali nějaké další testy – z krve, ze stolice – aby se zjistila příčina a mohlo se cíleně léčit. To jsem ale velmi narazila. Protože bylo zcela evidentní, že ordinaci neopustím, pokud se „něco nestane“, vzali synovi krev… (ani po 3 měsících od odběru však výsledky nebyly k dispozici – údajně se jedná o velmi drahé testy, které poslali až do 20km vzdálené Olomouce!).  Předepsali nám Fenistil (3 kapky na 1kg váhy rozdělit do 3 denních dávek – tzn. postupně zvyšovat dávky s tím, jak syn poroste) a doporučili okamžitě návštěvu kožního (označili mě za nezodpovědnou matku, protože nemažu kortikoidy). Na kožním nám zase jen předepsali kortikoidy - ty jsem opět dala, protože jsem byla s psychikou v koncích a opravdu jsem se tehdy lekla, že mojí „nezodpovědností“ může syn chytit infekci a pak třeba i celkovou sepsi. Kortikoidy zase jen zatlačily problém hlouběji a po chvíli to bylo ještě mnohem horší, než dřív.

Šla jsem po příčině; nechtěla jsem řešit jen následky.

Již jsem si byla téměř jistá, že problém je uvnitř ve střevech a že něco tělu chybí nebo přebývá, proto se takto „brání“. NIKDO z českých doktorů se mnou nechtěl o nějakém vyšetřeni, natož zjišťovaní příčiny, ani mluvit. Dne 21.3. jsem ukončila kojení a nasadila Neocate (důvod: racionálně jsme v rodině došli k závěru, že mohu přes mléko předávat škodliviny a teď zpětně jsem za to rozhodnutí velmi ráda), bylo to smutné pro nás oba. Prášky na zastavení laktace se mnou celkem zamávaly, syn nechtěl flašku, mléko mu nechutnalo. Nerada vzpomínám…

Naši cestu k uzdravování podstatně zkrátil příběh pána, jehož syn trpěl podobným průběhem ekzému.

Patří mu velký dík za jeho cenné rady a kontakt na paní Hanu Farkačovou. Poskytla nám spoustu zásadních informací, setkání s ní bylo pro naši rodinu zlomové. Když jsem jí poprvé volala, nemohla jsem ani mluvit, byla jsem tak na dně, že jsem jí brečela do telefonu. Dále jsme získali kontakt na kliniku v Německu se specializací na komplexní léčbu atopického ekzému a to byla naše spása. Paní Farkačová se zde sama úspěšně léčila. Dne 25.5. jsme nastoupili v Německu na hospitalizaci a 3.6. jsme se vrátili domů; byli jsme tam 10 dnů. Předem jsme poštou poslali stolici.

Hned po příjezdu synovi brali stěr z kůže, z úst a následující den odebrali krev. 

Nález byl ve stolici (málo „hodných“ bakterií a přítomnost těch „špatných“), v krvi (málo zinku, zjištěny alergie), i na kůži (zlatý stafylokok). Byla nasazena cílená přírodní léčba a sestaven jídelní plán „na míru“. Věnovala se nám samotná paní primářka Silke Herold (úžasná žena na svém místě). Předala nám spoustu cenných informací a rad a zodpověděla všechny mé všetečné dotazy. Pátý den hospitalizace prospal můj syn celou noc a ráno jsme dokonce zaspali. Brečela jsem dojetím. Věděla jsem, že jsme na dobré cestě. Když tyto řádky píšu, od návratu z Německa uplynul více jak měsíc.

Syn je bez antihistaminik i bez kortikoidů. Jsem šťastná.

Syn samozřejmě není zcela vyléčen, to jsem ani nečekala, místa pod koleny jsou ale úplně čistá (taková nebyla nikdy ani při používání kortikoidů!), zlepšení na tvářích bych popsala zhruba o 80-90%.

Pět měsíců trvalo nehledání příčiny a zatlačování problému pomocí chemického balíčku u nás v České republice.

Ani ne měsíc trvalo léčení příčiny diagnostikované na základě odběrů stolice, krve, stěru z kůže a úst.

To vše neinvazivní, přírodní cestou v sousedním Německu. Přesně po měsíci od návratu měl můj syn sametovou tvář. Nemohli jsme se ho nabažit a stále jsme ho jen pusinkovali. Nyní mu ale rostou zuby a tváře opět zčervenaly – jsem ale úplně klidná, protože přesně na tohle jsme byli v Německu upozorněni a víme, co máme dělat. Syn spí VOLNĚ, ruce nad hlavou, hraje si, směje se a objevuje svět. Celá rodina si to užíváme a ŽIJEME zase náš normální, běžný a obyčejný život, za jehož návrat jsem nesmírně vděčná.

O naší zkušenosti píši proto, že mě čtení podobných příběhů s dobrým koncem neskutečně motivovalo a dávalo mi sílu hledat jiná řešení. 

Viděla jsem, že to jde a hlavně, že to jde bez KORTIKOIDŮ. Píši ho i pro podobně nešťastné rodiče, kteří jsou v bezvýchodné situaci, aby se nevzdávali, hledali a našli řešení…

Alena